Já jsem taky jako holka dělala orienťák a šíleně jsem vytáčela trenéry, když jsem přiběhla do cíle s pusou od borůvek a když mě vlastně ani nezajímalo, jaký mám čas. Ale co bylo důležitý - nebýt diskvalifikovaná, sbírat borůvky, to jo, ale zvládnout to všechno tak, abych byla maximálně uprostřed. Běžela jsem třeba okolo skal a nebyla jsem líná si doběhnout bokem na nějaký ten vršek, abych se pokoukla po okolí - když už tam jsem, že jo. Když jsme zakreslovali po závodech kvůli vyhodnocení chyb trasu, tak trenér řval - ježiši, proč jsi tam běžela, není možný, abys takhle bloudila - a já zasněně - no jo, ale víš, jaký tam byl rozhled? Taková škoda to nevidět.
Ale zas někdy se mi chtělo, tak výsledek byl vidět. Jenže já vždycky vypustila ty jednoduchý trasy, proč se snažit, když je to jednoduchý, to přece zvládá každý, ale spíš jsem se soustředila na těžký a dlouhý trasy, přece nemůžu sbírat borůvky, co když zakufruju a nebudu mít rezervu.
Jo, to mě bavilo, ale teď už ne, zabírá to moc času.