Lékařka z psychiatrie mi řekla, že mám právě takto postupovat - naznačit, jakoby napovědět, trknout aby se měla dcera čeho chytit, na co navázat, začít o tom mluvit, ale neříci přímo že o něčem takovém vím. Právě proto, aby dcera nepojala podezření, že o tomto vím a mám doslova přečtené její věci. S prohledáváním věcí souhlasila, protože tak mohu zabránit ještě většímu maléru, než do kterého se dcera často řítí (drogy ...). Když jsem s touto lékařkou opakovaně mluvila o tom, že mám pocit že to nefunguje, tak říkala, ať vydržím, že kolikrát se dcera chytí sama při nějaké lži.