Já šla do práce na částečný úvazek od několika týdnů obou dětí, naplno od 14 měsíců staršího a od 6 měsíců mladšího.

Že jsem na druhé koleji jsem měla pocit kolem jejich dvou let, kdy byli od manžela navyklí na určité hry, kterých já nejsem schopná a já je tenkrát nedokázala přitáhnout k těm svým. Trvalo to max. půl roku. Dodnes si s manželem výrazně víc vyhrajou, ale už mám s oběma zároveň oblasti, které jsou jen mezi jimi a mnou a naopak do nich "nemůže" manžel.

Myslím, že ke mně mají normální vztah, kolikrát se divím, jak silný, vzhledem k tomu, že jsem doma hlavní buzerující element. Toho jsem se jednu dobu bála, že když je táta ten zábavnej a já ta prudivá, že je tak trochu "ztratím". Nepotvrdilo se to.

Jestli nemáš pocit, že ti něco naprosto nenahraditelného uteče, tak to zkus. Já ten pocit, že musím vidět první krok a slyšet první slovo atd. nikdy moc neměla. Na druhou stranu kdybych dělala 12 hodin denně a děti viděla občas o víkendu, to by bylo moc i na mě... Já si vzhledem k profesi můžu vybrat, kolik času budu pracovat, tak to šlo vždycky víceméně upravit podle toho, jak bylo potřeba vydělávat nebo jak jsem měla pocit, že musím být s dětmi.

Jo a ještě ad "druhá směna" - nebyla. Jediné, co manžel nedělá, je mytí nádobí (což už dělá myčka) a prádlo (a k tomu ho radši nepouštím, po určitých zkušenostech ). Kdyby to bylo o dvou směnách, taky bych do toho nešla, ale to nejlíp posoudíš ty, jestli by tě to čekalo nebo ne.

Hodně štěstí.