Přidat odpověď
Kapradino,
5 let jsme čekali na první dítě - s jasným vyjádřením lékaře, že bez IVF je skoro nulová šance. Rozhodli jsme se, že tohle je pro nás nepřijatelné řešení. Dcera se narodila v roce 2003. Druhé dítě nemáme - posledních 6 let bychom si jej velmi přáli. IVF jsem nepodstoupila a ani na něj nepůjdu. V tuhle chvíli je mi 40 a je mi jasné, že mnoho šancí na přirozené otěhotnění už nemám a asi by to ani už nebylo moudré. Dříve, než se do mě někdo obuje, chci říct, že IVF pro nás není přijatelné ne z důvodu respektu k nějakým církevním doporučením (nebo příslušnosti k některé církvi), ale vzhledem k našemu chápání života i vzhledem k tomu, že mám jakousi představu, co celý proces po zdravotní i psychické stránce s sebou nese. Nejsem ochotna své tělo vystavovat takovým hormonálním zásahům (kvalitativně i kvantitativně odlišným od přirozených procesů spojených s cyklem), stejně tak jako nejsem ochotna pro svoji touhu po dítěti obětovat několik vzniklých životů, které se neuchytí, případně jsou navíc atd. Nejsem žádný militantní zastánce strategie "umělé oplodnění nikdy a pro nikoho" - pokud je pro některé páry přijatelné, rozhodně mě jejich rozhodnutí nepohoršuje, ale nevidím žádný důvod pro to, aby mé odmítnutí právě tohoto způsobu reprodukce pohoršovalo někoho jiného. Jistě - nejsem absolutně bez dětí....ale i kdybychom žádné dítě neměli, naše rozhodnutí by se nezměnilo. Nicméně - my jsme my a nějak nepotřebuji, aby mé rozhodnutí chápali nebo dokonce sdíleli ostatní.
Předchozí