Když jsme čekali první dvojčata, žili jsme ve Vídni. Rakouské zdravotnictví jsme zavrhli ze dvou úrovní - jazyková bariéra + mizerná úroveň. Hledali jsme tedy slušnou jihomoravskou porodnici a k našemu překvapení jsme zjistili, že velmi slušná a pokroková nemocnice je ve Znojmě. Byli jsme se tam podívat a byli jsme si jisti správností naší volby. Nevím, jak to přesně vypadá v kultovním Vrchlabí, ale tam to přesně splňovalo naše představy lidského porodu. Nakonec se ale naše první dvojčata narodila v Brně na Obliním trhu, protože se rozhodla přijít na svět o dva měsíce dříve, a tak rodící manželku převezli do Zemské porodnice dřív, než jsem se vůbec stačil dostal autem z Vídně, těsně za hranicemi v Mikulově mi volala švagrová, že dvojčata jsou už na světě. Porod naštěstí probíhal tak rychle, že nedošlo na zde velmi oblíbený císařský řez, z maminek, s nimiž jsme se v Zemské setkávali byla manželka jednou z mála výjimek, u nichž si tento zákrok místní porodníci odpustili (asi je to bodově výhodnější?). Péče o předčasně narozené děti tam byla vynikající, jen ty matky (o otcích vůbec nemluvě) tam byly jaksi na obtíž, manželka získala mizerné, ale placené ubytování v porodnici pouze na přímluvu lékařky z dětského oddělení, protože byla jednou z hlavních dodavatelek mateřského mléka, to, že bydlíme v zahraničí, by jinak nikdo neřešil (trvalo přes měsíc než obě naše holčičky dosáhly kritické váhy 2300g a mohly i s maminkou odjet domů do Vídně).

Mezitím jsme se vrátili do Prahy a když manželka podruhé otěhotněla, začali jsme zkoumat české porodnice. Z Podolí jsme měli do poslední chvíle smíšené pocity, kromě dobré dostupnosti, předpokládané dobré péče o předčasně narozené děti a osoby dr. Musilové, která se o manželku výborně starala ve Znojmě před i po porodu a shodou okolností se mezitím také přestěhovala do Prahy, jsme tam mnoho pozitiv nenacházeli, už ta budova sama o sobě nám přišla ze všeho nejvíc obludná. Snažili jsme se udržet těhotenství co nejdéle, dokonce jsme překonali "rekord" z předchozího těhotenství, ale 26.12. večer se naše miminka přihlásila o slovo a manželce praskla plodová voda. Odjeli jsme do Podolí. Příjem rodiček bez manžela, co by tam ten chlap asi tak dělal, ještě by se dozvěděl něco o stavu své ženy, že. Mnohem zajímavější je tam někonečné desítky minut trnout, netušit, která bije, zírat do poblikávajících zářivek a občas slyšet třísknutí hliníkových dveří. Nakonec mi bylo dovoleno manželce předat tašku s jejími věcmi a byl jsem poslán domů s tím, že mě zavolají, až se bude něco dít. Nikdo mi samozřejmě nezavolal, nemohl jsem se dovolat ani na manželčina mobil /nikdo jí neřekl, že si ho může na porodním pokoji zapnout a u vstupu na oddělení je velký zákaz používání mobilů/, nakonec si ho zapla a někdy včera ráno jsem tam dorazil. Pocity z porodního pokoje byly také smíšené. Jistě, mohlo to být horší, sál to nebyl, ale už jen ty kachličky v nezbytné "chirurgické" zeleni až po strop moc intimity nedodají. Kachličky i na podlaze, kachličky všude, v podlaze zaslepený odtok. "To aby se jim dobře splachovala krev obětí," pokoušeli jsme se o černý humor. Nezbytná hliníková dvěřovrata z pokoje byla věčně pootevřená, patrně abychom si mohli vychutnat kolem probíhající porody méně šťasných rodiček, které byly pouze za plentou. Otec při porodu porodu sice přípustný, ale za svých 700 bych čekal i trošku větší komfort než jeden den strávený na trojnožce. Pokoj ze všeho nejvíc připomínal malý, ale operační sál. Čas běžel a nic se nedělo, občasné monitory, strava na poměry českého zdravotnictví výborná. Vedle se mezitím narodilo aspoň deset dětí. Odpoledne dorazila dr. Musilová, my stále nic. Po vyšetření aplikovala na děložní čípek látku urychlující porodní stahy (berte mě s rezervou, medicína je pro mě španělská vesnice), stahy se poměrně rychle dostavily.

Trošku drsné mi přišlo, když se lékařka s dvěma asistentkami dohadovaly, kam jim píše která sonda na monitoru, zatímco manželka měla bolesti a potřebovala nutně na záchod, což nemohla, protože vědecké vedení porodu kázalo připevnit sondu na vycházející hlavičku děťátka. Když ji nutili močit do k tomu určené nádobky na posteli, což samozřejmě nemohla, přišlo mi to jako zbytečné a ponižující (nota bene, když jsme neměli žádné zvláštní komplikace, ano dvojčata, ale obě hlavičkami dolů, žádný morbus ožgut). Nakonec byla vpuštěna omotána kabeláží na záchod. Porod rozhodně neřídila rodička. Po návratu z toalety byla už rovnou umístěna na porodní -jak se tomu říká?- stůl. Bez diskuse. Ke zvýšení intimity a porodní pohody odkudsi dovezen obrovský ultrazvuk (který pak tuším ani vlastně nebyl použit), sestry opakovaně nebyly schopny správně napíchnout kapačku. Manželka se (divíte se jí?) rozklepala po celém těle. Lékařka naštěstí nevyhověla její zkratové žádosti o císařský řez. Oproti Brnu to bylo přece jen lidštější v tom, že tam nebyla přikurtovaná a mohla mít nohy normálně opřeny o postel, což, jak mi pak sama řekla, ji velmi pomohlo tlačit.

Byl to "techno" porod (technicky ovšem "spontánní"), ale v poměrně přijatelné podobě bez zbytečné chemie. V okamžiku, kdy se porod rozeběhl, fungovali už všichni bezvadně. Pro mě to byl samozřejmě životní zážitek (náš první porod jsem nestihl-viz výše). Tempo bylo neuvěřitelné, za cca dvě hodiny byli oba kluci na světě, hlavně první nás zděsil, protože byl mnohem menší než jsme čekali. Poporodní šití bylo s Brnem nesrovnatelné (tam šili bez pořádného umrtvení), výborné. Holení a nástřih minimální. Bez klistýrů a podobných "radovánek". Nějaký kontakt dítěte s maminkou po porodu se ale neřeší, děti byly okamžitě odnešeny bez toho že by je vůbec pořádně viděla, měl jsem minutu na to, abych je vyfotil v inkubátoru, mezitím jsem musel hlásit jména a příjmení dětí, i když jsme je nahlásili už před porodem. Manželku dokonce večer odmítly pustit z odd. šestinedělí podívat se na děti, takže je prvně viděla až dnes. V tomto směru to bylo v Brně lepší, protože tam, i když nebyla po porodu schopna vůbec chodit, ji za dětmi dovezli během několika hodin po porodu. Včera v Podolí sice odešla od porodu po svých (dobrovolně, sestřička jí samozřejmě nabízela vozík), ale dost nelidsky ji k dětem nepustily. To, že maminky, které u sebe na pokoji děti mít nemohou, protože musejí být v inkubátoru, mučí pohled na jiné mámy s dětmi, se také ignoruje. Oddělení, které pečuje o předčasně narozené děti také podle mojí 24 h. zkušenosti snese srovnání s -v našich očích- legendárním brněnským oddělením 11 (naše "velká" dvojčata, o která se tam s námi starali, dnes váží asi 17000 a 19000 gramů :-) ), pozdě večer jsem se bez problémů mohl podívat na naše děti, i když oficiální návštěvní hodiny pro otce jsou do 20.00; maminky bez omezení, v Brně zavedli noční krmění až po "vzpouře" několika neodbytných maminek. Kojení se samozřejmě podporuje a naši kluci už dnes dostali -sice zatím sondou- ale první mléko od maminky.

Velmi příjemné bylo, že nás po porodu nechali ještě asi hodinu v porodním pokoji, dokonce nám donesli vydatné občerstvení, to byla taková malá nirvána. Suma sumárum, Podolí je "techno" porodnice, porod do vany tu nečekejte (my žádnou neviděli), ale technicky velmi dobrá. Dr. Musilová: *****, ostatní personál také vesměs bez výhrad, budova ošklivá až ohavná, pokoje na šestinedělí bez příslušenství, sprchy a WC zoufale špinavé (dle manželky, já tam samozřejmě nebyl, v Brně tam zase měli šváby, co by člověk chtěl za pár tisíc zdravotního pojištění měsíčně, že). Další děti mám přísně zakázány, ale pokud (anlický 3rd conditional-podmínka neskutečná minulá) bychom ještě někdy potřebovali porodnici, asi by nebyl důvod to nezopakovat v Podolí.

Velice děkuji dr. Musilové a všem dalším, kteří přispěli k tomu, že se od včerejška můžeme radovat z našich sice maličkých, ale zdravých klučičích dvojčat i k tomu, že manželka mohla odejít od porodu po svých bez větších šrámů na těle a na duši. Výše uvedená kritika je adresována především vedení Ústavu (jistě pravidelně studuje tyto stránky), aby si uvědomilo, že rodička je především jeho platící klientka a lidská bytost, ne objekt, který je třeba technicky správně ošetřit. My bychom si také velmi rádi připlatili za "nadstandard" jako je vlastní pokoj s příslušenstvím, nikdo nám ale nic takového nenabídl.

šťástný táta Pavel