Já nemám opravdu ukecanou tchýni, ale opravdu ukecaného tátu - kdykoliv si s ním sedneme ke kafi nebo ke zprávám nebo tak, je jasné, že většinu společenské konverzace obstará on Smetl dokonce i mimořádně ukecanou pratchýni, která si po jedné návštěvě lehce stěžovala, že řízky byly výborné, ale můj táta ji nepustil ke slovu. Některé dny se trochu víc krotí sám, ale obyčejně, když opravdu chci něco říct, tak mu hrubě skočím do řeči a řeknu něco: "Promiň, tati, ale já to musím říct, než to zapomenu" a vychrlím to nejnutnější na jeden nádech, který by táta považoval za možnost znovu začít )

Má to jednu výhodu, člověk se naučí sám u sebe dobře rozlišovat, kdy chce říct něco podstatného a kdy chce jen přispět vtipnůstkou a trošku se taky blýsknout v rozhohoru

Pravda je, že s jinými lidmi se táta víc hlídá sám, ale prostě nekonverzuje splavným "něco řekni ty, něco já" Ale my jsme zvyklí )