Určitě se za ní jdi podívat, ale počítej i s tím, že z tebe také nemusí mít radost a řekne ti to nevybíravě na rovinu..ale nedej se odradit a zajdi za ní znovu... zažila jsem si to se synem, kolikrát, když jsem za ním došla, kouknul na mně a řekl mi - to seš ty? a otočil se a odešel zpět na pokoj.. bylo to hrozný, chodila jsem za ním denně a stejně tak se tam střídali i jeho kamarádi a až za dlouho po propuštění mi řekl, že nejvíc mu pomáhalo, že tam za ním pořád někdo chodil, že jsme ho neodepsali... ale vždycky jsme se zdrželi chvilku, třeba jen 10-15 minut a donesli mu nějaké ovoce nebo domácí jídlo, které měl rád...někdy jsme si povídali a někdy jsme jen tak mlčeli,podle toho jak byl v kondici a později když měl povolený vycházky, chodili jsme po areálu léčebny na procházku... je to běh na dlouhou trať a chce to velkou trpělivost a čas...teď po cca 3 letech se dá říct, že je relativně v pohodě...ale je to stále moje noční můra...