Nám zemřela fenka teď v neděli, bylo jí 16 let.

V pondělí jsme ji chtěli k veterináři na injekci. Poslední dny jsem se modlila, aby odešla sama, protože nevím, jak bych nesla to definitivní rozhodnutí. Proto jsem za to vděčná.

Synovi (skoro 6) jsme to řekli až druhý den, kdy jsme to trochu psychicky zvládli my s manželem. Naše fenka už posledních pár dní ležela jenom na místě, takže jsme tam nechali ten její pelíšek a deku a on si ničeho nevšiml (bývala do ní zabalená, takže to vypadalo, jako že tam pořád je).

Druhý den jsme mu to řekli a že jako ona byla hodná na nás, tak my teď pro ni musíme udělat tohle. Odvezli jsme ji k našim na chalupu, náš dům budeme prodávat, tak jsme ji na zahradě pochovávat nechtěli.

Syn to celkem vzal, mnohem líp, než jsem čekala, asi hodně sehrálo roli, že manžel mu to dokázal říct v klidu a bez slz, já musela pryč, protože jsem se rozbrečela. Malý si trochu pobrečel když jsme mu to řekli a pak ještě chvilku když jsme na vrch hrobu položili poslední kámen (kvůli zvířatům). To mu asi došlo, že je to definitivní. Jinak se na ni chtěl podívat, než jsme ji dali do země, nechali jsme ho, nebyl to nijak hrozný pohled.

Každopádně bych ho nikdy nenechala dívat se na to, jak umírá..