Kudlo - když jsem o tom přemýšlela, tak jsem došla k závěru, že ne, že bych se zlobila, ale nějak se mě to dotklo, protože mám pocit, že jsme s manželem udělali hodně, aby k těm státnicím vůbec mohla jít /nevím, jestli je jasný, jak to myslím/, že jsme jí připravili podmínky ke studiu a víceméně ji nechali, aby se zařídila dle svýho. Nečekám vděk a oslavy, to ne, neudělala jsem nic vyjímečného, ale ani jsem nečekala podobnou výčitku.
Musím ale na dceřinu obranu říct, že neměla po dobu studia nějaké extra požadavky, nálady nebo něco podobnýho, to ne, všechno to šlo tak normálně, jen v období zkoušek prostě řekla - teď po mně nic nechtěj, mám zkouškový, učím se - a bylo.
Jinak včera večer jsem se teda přemohla a zavolala, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje /moc mi to přes pusu nešlo, to se přiznám, nesedí to ke mně/. Evidentně jsem ji zastihla v jiném rozpoložení, neboť se odmlčela a pak řekla - něco se děje? něco potřebuješ? Já - ne, já myslela, že ty třeba, když jsi minule volala, byla jsi divná. Dcera - hmmm, promiň - a opravdu je všechno v pořádku? I s babičkou? Já - jo, fakt dobrý.
Dcera - tam mě mami nenervuj, už toho mám takhle dost.
Závěr - asi mě zdrbla ta "výčitka" a jednoduše jsem zapomněla na to všechno a spíš jsem začala přemýšlet - proč to řekla a jestli teda nedělám něco blbě.
Nicméně - já státnice nemám, nemohu čerpat ze svých zkušeností, ovšem co se týká porodu a šestinedělí, tak jo - ale opět bych nabídla praktickou pomoc - třeba uvaření /to bych tehdy uvítala já/ a v době šestinedělí pohlídání mimča, aby se mamina trochu dala do formy a srovnala - vč. toho uvaření. No a co se týká přímo porodu - praktické osobní zkušenosti /bez těch děsných/ - ne chlácholení, ale spíš objektivní sdělení a vyhodnocení - aby neměla tendenci panikařit.
Všem - díky.