Dášo - že o ní týden nevím, není nic divného nebo nenormálního. Je to běžný už dlouho - já jen chci vědět, kde přesně je a s kým je a pokud změní stanoviště, tak to chci taky vědět. A už od základky mám jeden požadavek - vždy musí mít zapnutý telefon a pokud ho na mé zavolání nemůže zvednout nebo ho nemá u sebe, musí se bezpodmínečně ozvat ihned, jakmile zjistí, že jsem volala - tedy nejpozději večer.
Pořád je s námi svázaná, dítě je stále dítě, i když dospělé, ale pořád se jí prodlužuje "výběh" /zní to divně, ale je to tak/ a nechávám na ní, aby se toho lana pustila, když uzná za vhodný s tím, že může kdykoli přijít na základnu načerpat síly a odpočinout si, když bude potřebovat. Ale zas nemůže čekat, že všeho nechám a budu skákat /o tom jsme už mockrát mluvily/. Už dávno jsem si nebyla zcela jistá, jestli dobře vnímá a chápe naše povahové rozdíly a mluvila jsem s ní o tom ve smyslu - že jí často nerozumím a že po ní chci, aby mluvila jasně a srozumitelně, když něco chce, že nerozumím a nechápu její náznaky. A že když já řeknu všechno přímo a jasně, zní to třeba tvrdě a nekompromisně, ale není to nic špatnýho proti ní, chci jen, aby mezi náma bylo jasno. Ostatně - při diskuzi není žádný závěr konečný, je možný vyjednávat.
Takže vlastně mě její státnice až tak nenechávají v klidu, jen jak se snažím ten stres potlačit a být v klidu, vyleze to jinde Ale ven to nejspíš někudy a nějak musí.