ahoj,
potřebovala bych zatáhnout za ruční brzdu a nevím, jak to udělat. Není to moc téma k obědu, ale večer na tom pravděpodobně budu ještě hůř, kdo ví, co bych pak napsala.

Mám problém, trvá už přes rok, postupně se zhoršuje, ale rozhodně to není nic tak vážného, že bych se měla cítit takhle. Před nějakou dobou se obavy změnily v dlouhodobou paniku, ta pak nějak odezněla, a pak mě najednou napadlo, že vlastně když nejsem připravená vyřešit ten svůj problém tak, jak by to udělala většina rozumných lidí, můžu ho vyřešit sebevraždou. Když to tu tak vidím napsané, klepou se mi z toho ruce :( To bylo před měsícem a půl. Po prvotním šoku jsem si říkala, že se tím mozek chce uklidnit a že to přejde. Že to bere jako východisko, které mi umožní to vyřešit v klidu normálně. Mám dny, kdy se cítím naprosto normálně, dokážu se bavit smát, žádná deprese, nic. A pak mám chvíle, kdy aktivně plánuju, jak by se to dalo udělat a na co nesmím zapomenout Problém je, že poměr těch dobrých a špatných dní je tak 1:1. Vždycky jsem to brala jako "možná jednou, kdyby něco." Ale před dvěma dny mě najednou napadlo, že to nemůžu udělat dřív jak v září, protože v září bude něco, u čeho chci být A z toho, že mě to vůbec napadlo, je mi špatně.

Připadám si, jak kdybych byla dvě... Všechno je dobrý, ale když najednou přijde ta druhá, přemýšlím jak někdo cizí. Potřebovala bych jí nakopat zadek.
Zažili jste někdo něco takového? Přešlo to samo jen vaší vůlí? Na důvod se prosím neptejte, je absolutně neadekvátní takovým myšlenkám a to mi bohužel ještě přidává