Asi ti rozumím. Jedno životní období jsem v sobě měla jakési pusto, nebylo proč žít. Sebevraždu jsem promýšlela, dokonce dvakrát jištěnou, aby to fakt vyšlo. Jenže jsem celou dobu věděla, že je to jenom takový krásný sen, nebýt už, ale že to ve skutečnosti neudělám, že nemůžu, třeba kvůli rodičům, kteří byli naživu a můj život mi dali právě oni, cítila jsem, že nemám právo jim to udělat. Tak jsem ty své sny vyhnala do ještě větší absurdity, představovala jsem si, že prostě nejsem, nikdy jsem se nenarodila, neexistuju, že se třeba ráno nevzbudím, zmizím, někam se propadnu ... a nikdo to nebude vědět, že všichni "zapomenou", že jsem vůbec existovala. Ale to jsem taky věděla, že je hloupost, jenom mi ta představa dělala hrozně moc dobře.Teď už nic takového nemám, vidím smysl života, i když je mi někdy těžko, tímhle směrem už se nedávám. Pomohl mi částečně psychiatr (proč se sakra lidi bojí nebo stydí tam chodit?, je to doktor, když mám psychický problémy, jdu za psychiatrem, když si zlomím nohu, jdu za ortopedem, když mě chytne žlučník, nestydím se jít k internistovi ..., částečně se změnily věci kolem mě, hodně jsem se změnila i já.
Držím moc pěsti, ať si dokážeš dopřát odbornou pomoc.