Když se mi ze dne na den změnilo zdravé dítě v těžce postižené,a já věděla,že ho nemůžu dát do ústavu,ale ani s ním nechci žít, napadla mě sebevražda...nicméně u mě to byl opravdu stav sice obrovskýho smutuku,ale zároveň ještě situace, kterou jsem byla schopná RACIONÁLNĚ vyhodnotit.


Myslím, že ty jsi opak. Objektivní skutečnosti nejsou tak šílené jako u mě,ale subjektivně mnohem horší.Nejsi s to, to vyhodnotit sama. Slepák si přece taky sama neodoperuješ.

Proto maž k doktorovi, on ti upraví hladinu chemických látek v mozku a tobě se ŠÍLENĚ uleví.

Mimochodem psychiatr se nikdy nikom nevysměje, on jako jeden z mála ví, že za to většinou ti postižení nemůžou!