Bez jakékoli připomínky souhlasím s touhle odpovědí - dělám to s naším prckem (18 měsíců) taky tak - když ubližuje vysvětluju, ale netrestám, aby viděl i u mě, že se vše dá řešit bez násilí... , když se chce šťourat v hlíně na poli, nebo do nekonečna otevírat a zavírat branku (vydrží i hodinu a půl), nebaví mě to, ale vytahuju knížku, sednu si vedle, protože branka vede na silnici a v duchu si říkám, že naše dítě nebude mít problémy se soustředěním..., na procházky nechodíme s nějakym cílem (teď jsme tu měli na návštěvě ještě druhé chodící dítě a nedostali jsme se dál jak 30 metrů od domu - všude je tolik zajímavých věcí :-))..., a když podle mě bezdůvodně brečí a třeba se i kroutí na zemi, buď ho obejmu a když nechce, tak prostě v klidu počkám až to přejde - a pak třeba při přebalování najdu v plence mravence, kterej ho tam asi kousal (většinou ale nezjistím, co mu bylo). Když se vyloženě vzteká (třeba, že kojim mimčo a nemůžu mu zrovna v něčem vyhovět), beru to, že je nešťasnej, protože něco se děje jinak, než on chce a on nechápe proč to tak musí bejt a tak zas v klidu vysvětluju ten důvod (v pevnym objetí, aby nemoh pokračovat např. říkám: nemůžeš kopat do kytary, protože to dřevo je křehký a kdyby prasklo, tak už na ni nikdy nebudeme moct hrát - podívej, takhle si můžeš brnkat, ale kopat ne - a jestli to nemůžeš vydržet a musíš nutně do něčeho kopat, tak tady máš míč) a pokud to jde zmíním i nějakou výhodu jakou to má pro něj (teď nevim - jo např: nemůžeš sám psát na počítači, protože bys nám moh nechtěně změnit nějakou důležitou práci, ale ber to tak, že zas můžeš při psaní sedět tátovi na klíně a on Ti ukáže nějaký nový fígle nebo obrázky). Taky z toho někdy blbnu :-) Jana