Dneska mi máma řekla, že jí táta dost dlouho podváděl s kolegyní z práce, když jsme byli s bráchou malí, pak nejspíš ještě jednou a teď si myslí, že jí podvádí znovu.
Bylo to jak rána pěstí, moje vlastní manželství je v troskách, ale manželství mých rodičů bylo vždycky v mých očích idylické a nedotknutelné. Nevím, jak se k tomu postavit, racionálně je mi jasné, že to není moje věc a nemělo by to na mém vztahu k rodičům nic měnit, přesto když dneska přišel táta domů, tak se ve mně zdvihla vlna odporu a raději jsem odešla domů.
Měli jste to někdo stejně? Přešlo to? Mám se táty zeptat, nebo to nechat být? Je mi z duše nepříjemné, jak se máma trápí, a přitom s tím nic nedělá, nekonfrontuje ho , nic.
Sakra je mi skoro třicet, zažila jsem lecos, vidím kolem sebe spoustu věcí, ale tohle se mě dotklo neskutečně, jako by mi zmizela ta iluze krásného dětství. Když tak nad tím přemýšlím, tak bych i líp zkousla to, že jí podvádí teď, když jsme s bráchou dospělí, než že to dělal když jsme byli malí ...