Naprosto a jednoznačně se kloním k metodě vzít si dítě k sobě. Se synem jsem se tak natrápila, že se to ani nedá představit. Zkoušeli jsem kde co, ale bylo to naopak čím dál horší.
Dcerka spala skvěle, naprosto bez problému. Když jsem konečně zanechala marných pokusů syna převychovávat a vzala ho k sobě, měli jsem všichni klid. Spali jsem pak dlouho v posteli všichni čtyři, a je to úplně v pohodě, nechali jsem si předvídavě udělat dva metry širokou postel. Děti mi tam nevadily, když už jsem je chtěla mít, tak i v posteli, a je jasné, že za pár let je to přestalo samotné bavit, nalákali jsme je na novou postel pro velkáče, a bylo to.

Vůbec musím říct, že se mi prakticky vždycky u problémů jako je dudlík, pití z láhve, plínky atd. osvědčilo nijak netlačit na pilu, a nechat je, až toho sami nechají. Když jsem to zkoušela urychlit, a používal různé finty a rady odborníků, bylo plno pláče, vztekání, stejně se to nepodařilo, a za čas samy děti už (dudlík, plínu atd.) nechtěly. Prostě si říkám, že do důchodu to dělat nebudou, a u malých dětí jde prakticky vždycky jen o měsíce, tak co se trápit.

Nechci se nikoho dotknout, ale podobné rady mi fungovaly jen tehdy, když u dítěte nebyl problém (když samo spalo dobře a já dodržela tyto rady, spalo ještě líp), jak byl, nepomohla ani svěcená, jen láska a hlavně trpělivost.