U dcery to přešlo kolem třetího věku......
pamatuji si, když to viděl prvně můj bratr, jsem nevěděla, jestli mu nemám zavolat záchranku, ten vypadal, že se opravdu složí ;-)).

Dceru jsem probírala většinou tím, že jsem na ni mluvila a popleskávala ji po tvářích, jako když někdo omdlí(žádné bití).....když to bylo hodně krutý, omyla jsem jí obličej studenou vodou....nikdy jsem neměla odvahu ji nechat nadechnout samotnou, jako že bych čekala až to rozdýchá, vždycky jsem se ji snažila nějak pomoc....

uff, jsem tak ráda, že to dělala jen ona a že žádné jiné moje dítě to nedělá a nedělalo...bylo to vždy o nervy...