Petro - není potřeba jí foukat do obličeje při každém pláči. Zjisti, co jí nastartuje ten afektivní záchvat a pak už budeš vědět. Fakt je, že to dítě ani nechce být v záchvatu, ale už to pak taky neumí zastavit - myslím, že ho to bolí, protože dcera po záchvatu byla tak fyz. vyřízená, že spala třeba 4 hodiny. Když byla větší a začala nabírat, stačilo na začátku říct - nech toho, budeš mít záchvat. To na ni zapůsobilo jako stopka, vzlykla a ukončila to - ale to bylo až později. Zpočátku měla záchvaty denně, než jsem přišla, jak a kdy to musím zastavit a čemu se mám vyhnout. Poprvé jsem se taky bála, že umře - nedýchala a dusila se, fialové rty, fialový jazyk, celá v křeči, v obličeji bílá jak smrt, oči zvrácené v sloup - hrozný pohled a měla jsem strašný strach, protože jsem nevěděla, co to je a co mám vlastně dělat. Bála jsem se o ni a tak nebyla ani chvilku beze mne - nechtěla jsem, aby to musela podstupovat jen proto, že tam nebudu a záchvatu nezabráním.