Každá kultura má svá pro i proti, zvl. z pohledi kultury jiné.
Já třeba nevěřím, že může být strhaná černošská ženská z centrální Afriky, vyhublá, obřezaná a nepřetržitě těhotná, s vyhlídkou dožití se 35 let, šťastná.
Ale třeba je a neměnila by s jakoukoli "civilizovanou" osobou

Pokud bych byla vychovaná v tom, že je mým úkolem být hezká, dobře živená, musím se umět postarat o domácnost, o děti, musím ovládat umění rodinné komunikace, především s ženami všeho věku, mohu se učit tančit, malovat, vyšívat, vyrábět keramiku..., ale nemusím se učit, hnát za kariérou, nemusím se bát, že zůstanu úplně sama a budu chcípat někde v důchoďáku, pokud bych byla vychovaná v tom, že za to, že budu poslouchat nejprve svého otce a pak svého manžela, budu mít dobré živobytí..., asi by mě fakt nenapadlo uvažovat nějak feministicky a emancipovaně.
Naopak by se mi takové uvažování asi zdálo legrační a děsily by mě právě ty matky, které opustí děti a vrazí je v půl roce do jeslí, a když zestárnou, vrazí právě ty děti je do síbrťáku.

Ve skutečnosti jsem vychovaná tak, abych věděla, že "každému co jeho jest" a "nesuď, abys nebyl souzen" - i když to tedy ne vždy dodržuji , ale samosebou dostatečně emancipovaně (nikoli feministicky).
Čili nemám nic proti tomu, aby žena byla údernicí, traktoristkou, kosmonautkou nebo fárala do dolů, přičemž své dětství strávila v týdenních jeslích, své stáří v domově důchodců a mezidobí v práci, ale nesmí totéž nikdo chtít po mně, pokud se pro to nerozhodnu.

Pokud nechci být údernicí, chci být s dětmi doma, jak nejdéle to půjde, ale nechci být méně než sousedova koza a nechat se mlátit od starýho, když mám vlastní názor, taky mi v tom nikdo nesmí bránit