U nás v rodině bylo téma "pohřeb" posunuto do roviny - nic, toto jen v tichosti přejít a žít dál... v této dikci jsme s bratrem byli vychováni a pak jednou i pochovali oba rodiče - na jejich výslovné přání, jen já a on.
Když zemřela maminka, tatínek nenechal natisknout ani parte - na její výslovné přání, po smrti tatínka již bratr alespoň to parte nechal zhotovit. Po letech jsem ten papír našla a brečela nad ním...
Musím říci, že jsem své rodiče neviděla jinak, než živé a tak si je i pamatuji - a co musím ještě říci, jsou nyní se mnou daleko více, než za jejich života..
Nejde o formu posledního rozloučení, ale o to, jaký vztah jsme měli a i nadále máme k našim blízkým, co odešli na druhý břeh..
Ten pohřeb je z mého pohledu po hodně letech jen zbytečná formalita.. vůbec o něj nejde, rozloučit se dá i jinak. Jde o vztak k lidem - a ten nevzniká a ani nekončí pohřbem, ani se tím pohřbem nijak nedemonstruje.
Co je fakt - připadám si trochu jinak, než většina. Zvyklosti naší rodiny mi nepřipadají v kontextu okolního světa obvyklé, ale ani tak je nemíním měnit a doufám, že to mé děti pochopí.. pokud vůbec v tu dobu, až se to stane, ještě budou vědět, že mají nějakou mámu, která je má ráda..