Pohřby nejsou pro mrtvé. Pohřby se dělají pro živé lidi /aby nás nepomluvili, že jsme neudělali pohřeb atd./. Nejlepší je udělat podle přání. Já jsem třeba řekla, že chci, aby za peníze co by stál pohřeb jeli děcka k moři nebo si udělali radost. Stačí mě nechat spálit a dát urnu do našeho hrobu. Lepší je, když máte člověka rádi se k němu chovat hezky za života a chodit ho navštěvovat a dělat mu radost. Po smrti kdo měl rád často vzpomíná i bez pohřbu.Když má někdo přání jaký pohřeb a co a jak, tak samozřejmě vyplnit. Můj prastrýc si sepsal ještě dlouho před smrtí /umřel v 95 letech/ svůj scénář pohřbu. Mimo jiného chtěl hrát veselé písničky na cestě za rakví a i v hospodě. Nechtěl, aby někdo smutnil, protože celý život byl veselý a rozdával lidem radost. Byl vesnický muzikant. Takže na jeho pohřbu to bylo jak na svatbě. Tančilo se v hospodě při kapele a bylo veselo, nad rakví se vyprávěli veselé příhody z jeho života a všichni dodnes vzpomínají na něj i jeho pohřeb. Trvalo to prý až skoro do rána.Já si často vzpomenu. Z nám to z vyprávění mé babičky.Už pamětníků moc nebude. Bylo to mezi dvěma válkami. Od té doby jsem se nesetkala s ničím takovým, ale moc se mě to líbí. Prostě přání se mají plnit. Líbilo se to všem až na pana faráře, který se prý z toho dlouho nemohl vzpamatovat. Bylo to na vesnici a povídalo se o tom v celém širokém okolí.