Tak podle věku dítěte bych co nejdřív volala policii, pokud by dítě třeba nebylo v obchodě nebo ulici, kde se ztratilo. V MHD, nebo na velké akci bych požádala o hlášení rozhlasem. Naštěstí se mi nikdy dítě doopravdy neztratilo, jen jednou dcera ve dvou letech došla až ke dveřím samoobsluhy a tam dostala strach a rozbrečela se, takže jsem jí našla během minuty, ale dodnes nechápu tu nevšímavost lidí, kolem kterých musela u pokladny projít.
Při větších akcích dětem preventivně na ruce píšu telefonní číslo, ale i tak je radši bedlivě hlídám. Tedy dceru už ne, ta se jen musí pravidelně hlásit.

Párkrát už jsem odchytila nějaké zatoulané dítko, ale vždycky se rodiče hned našli někde poblíž. Jednu holčičku jsem našla brečet před školkou, tak jsem jí vrátila učitelce a šla hledat tatínka, toho jsem našla hned u vrátek, už stačil proběhat ulici a hned se mě na ní ptal. Výhoda malého města je, že jsem věděla, čí je to dítě, do které třídy patří a tak podobně. Kdybych u nás hledala svoje děti, tak bych se kolemjdoucích mohla jmenovitě ptát, jestli je neviděli, je to lepší než popisovat barvu vlasů a oblečení.

Jo a vzpomínám si, asi před čtvrt stoletím jsem našla 4 letou holčičku, zabloudila na sídlišti a nevěděla pořádně ani svoje jméno ani adresu. Tak jsem zavolala policajty. Když jsme nastupovali do auta, tak se přihrnuli nějací kluci, prý kam jí vezeme, že jí znají. Policajtům se ulevilo, že jí nemusí brát s sebou a hned jí předali domů.