Pippi, ne manžel je čistokrevnej Čech, já jsem hm, jak to říct...
"národnostní menšina žijící v ČR", která vychodila české školy v ČR v češtině a češtinu má jako první mateřskou řeč.
Jazyk mojí národnostní menšiny jsem slýchávala v dětsví jenom když se moje máma bavila se svojí mámou, mojí babičkou, která česky uměla špatně a z ukolébavek.
V dospělosti jsme s manželem žili v zahraničí, a jazyk mojí národnostní menšiny jsem se tam přirozeně doučila. Nicméně i tak bych řekla, že ho mám někde v podvědomí částečně uloženej zřejmě už z dětství, protože s ním mluvím citlivějc než manžel, který jím sice mluví dobře, ale cítí ho jako naprosto cizí jazyk. Já ho cítím jako druhý mateřský jazyk. A nejedná se o angličtinu.
Proto jsem psala, že zakladatelka musí mít jako první bod k AJ nějaký hezký, láskyplný vztah, aby dokázala na děti mluvit trvale tím jazykem - o to víc, že český okolí ji i dítě bude přirozeně tlačit spíš do češtiny, zvlášť v MŠ.
Já mám u svých dětí výhodu, že už momentálně navštěvují školu národnostní menšiny, kde se potkávají s podobnýma mišmaš dětma, takže jim na našem uspořádání v tuhle chvíli nepřjde nic divnýho a přechody mezi jazyky zvládaj dobře.