Přidat odpověď
Jak moc velká by to byla pro vás jizva na duši? Cítili byste se po celý život (i po 30 letech) zle z toho, že se vám narodilo těžce mentálně postižené dítě a vy jste se o něj nepostarali? Já ne. Určitě bych se považovala za morálně velmi statečnou a obětavou, pokud bych se postarala osobně. Dokázala bych se nejspíš vyrovnat i s tím, že v mé péči by dítě zřejmě o něco lépe prospívalo než v péči ústavní, že by mělo svého člověka. Tohle je snad jediný případ, kdy pociťuju, že se mám ráda. Nikdy bych nedokázala "obětovat" svůj život pro život dítěte, u kterého bych věděla, že zůstane celý život na úrovni průměrně inteligentního zvířátka a nikdy se o sebe ani v základních věcech nepostará (výjimkou by bylo dítě původně zdravé, to bych opustit už nikdy nedokázala, a rozervalo by mi to srdce). Píšu to tvrdě, ale mám v rodině člověka, co se týrá tím, že se nepostaral. A poslední dobou se týrá až neskutečně, nepochopitelně a já mu nedokážu pomoct. Děkuju za odpovědi.
Předchozí