chápu tvého příbuzného či známého, že z toho má jizvu na duši a asi bych mu doporučila vyhledat nějakou odbornou pomoc.
Nemůžu říct, jak bych se zachovala já, umím si představit situace, kdy bych se postarat nedokázala, ale hledala bych alespoň nějaký kompromis, dítě navštěvovala, vozila ho na procházky, nějak s ním komunikovala, minimálně třeba každý druhý víkend by byl "jeho", brala bych si ho, kdyby to šlo občas domů... inteligence dítěte by pro mne nebyla zdaleka určující pro to, abych ho ponechala v ústavní péči a ne domácí
opravdu nevím a postižení může být velmi komplikované a náročné, ale stejně bych téměř jistě své dítě nedokázala opustit a kdyby mne k tomu okolnosti přinutili, postoje a doporučení okolí nějak nasměrovaly, postrčily, tak bych z toho měla jizvu na duši..
myslím, že zdůvodnění která máš ty, nemusí každý vzít za své, ani já jim leckde plně nerozumím, postarat se o postižené dítě nevnímám jako samozřejmost, ale cítila bych to asi jako svoji potřebu, neopustit ho, ale postarat se, aby co nejmně trpělo a mělo co nejplnohodnětnější život... jako hrdinka bych si občas asi také připadala, že obětuji svůj život-tak to necítím, deprese z toho, že jsem si svůj život představovala jinak, že o hodně věcí přicházím, že je toho na mě moc.. bych určitě měla... ale vím, že s určitým zázemím bych své dítě neopustila a i kdybych byla nucena, jak jsem psala, hledala bych nějaký kompromis, alespoň ho navštěvovala, prostě neudělala bych za ním tlustou čáru
ty to máš srovnané, ale chápu tvého příbuzného, že on s tím srovnaný není a myslím, že mu může pomoci jedině odborník nebo někdo kdo bude věci cítit a vnímat obdobně jako on, myslím, že ty jsi na jiné vlně