Moje teorie byla, že bych nedokázala mít postižený dítě. Dycky sem si o sobě myslela, že tohle bych prostě nedala. V těhotenství bych dala postižený dítě pryč. Pokud by se narodilo postižený, pravděpodobně bych to nezvládla a dala bych ho pryč. Sem si myslela. Potud teorie.
Pak sem byla s dcerkou v nemocnici, byly jí tři týdny, hospitalizovaná byla pro nadměrnou spavost. Přišla se na ni podívat neuroložka, který mi řekla, že dcera je mentálně postižená. Tak.
A můžu říct, že tenkrát se ve mně zvedla taková vlna síly, taková neuvěřitelnost, a bylo mi nad slunce jasný, že ať je to jak chce, nikdy ji neopustím, nikdy, a říkala sem si, že ať všechny další vyšetření dopadnou jakkoliv, samozřejmě bude se mnou, ať je to jak chce, protože svět v ten moment neměl jiný smysl, než že se o svoje dítě postarám já.
Podezření se vyvrátilo, dcerka je zdravá a šťastná holčička. Ale od té chvíle si vážím sama sebe, protože vím, že všechno je nakonec úplně jinak, a přemýšlet "co by kdyby" prostě neplatí.
Nikdo neví, co bude dělat, nebo co udělá, když... poměřuje se to hodnotama v přítomnosti, ale všechny ty hodnoty se můžou rázem změnit.