V tomhle ti rozumím. U dcery se do jednoho roku střídaly docela děsivý prognózy a mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych jí snad měla v tom případě dát pryč. Jen jsem si vědomě zakázala cokoliv plánovat do budoucna - nechtěla jsem představovat, až bude chodit do školky, do školy, jak si s ní budu číst knížky a tak. Žila jsem jen tím, abych do ní dostala jídlo a několikrát za den zacvičila vojtovku. Pak jsem postupem času viděla, že bude dobrá, cítila jsem to, ikdyž doktoři pořád strašili. A je dobrá!