Budu psát z pozice jak rodiče tak člověka,který v takovém ústavu pracuje.Jako rodič bych udělala všechno možné,abych se mohla postarat sama,mám syna s autismem a nemyslím si,že jeho život je méně než život kohokoliv jiného,je pravda,že se nejedná o těžké postižení.Pracuji s těmi nejtěžšími postiženími, respektuju,že rodiče tu péči nedali,ale upřímně nechápu,proč za nimi ani nepříjdou a to je většina,prostě od odložení je osud jejich dítěte nezajímá až do doby než vše zdědí.