Minulý rok ostříhala babička dcerce ofinku
)). Teda, chtěla ji pouze zastřihnout, totéž jsem se chystala udělat i já, jen jsem to ten den nějak nestihla a zrovna jsme se s babičkou prostě "sešly" myšlenkama, že to je třeba
. Dcerka byla u babičky několik měsíců na hlídání, když jsem začala chodit do práce a ještě nebyly jesly k dispozici. Jenže..dcerka se při zastřihávání ofiny trochu hejbla, mlela sebou coby neposedné dítě, a tak babička sice zastřihla, ale křivě
. Bylo nutný to srovnat, to je jasný. Takže dcerku uklidnila, napomenula a chystala se zastřihávat znova. Abych to zkrátila: dopadlo to tak, že dcerka měla zastřihnutou ofinu, trochu víc než si babička přála (dceři to bylo v jejích 1,5 letech jedno
), bála se mi to říct hned (přitom bylo jasný, že až si ji budeme odpo vyzvedávat, tak to stejně zjistíme
)), normálně jí z toho bylo hrozně, až mi jí bylo líto. Několikrát se omlouvala a stopro vím, že dcerku se už nikdy nebude chystat stříhat
. Samozřejmě jsem jí to prominula, myslela to dobře, dceři lezly vlasy do očí, a jsou to opravdu "jen" vlasy, které zvlášť dětem rychle dorostou. Určitě by neostříhala vlasy dlouhé, to vím bezpečně.