Znám ze svého okolí 2 případy dětí s Downem. Narozeny v 60. letech. V obou případech rodiče volili ústav v cca 6 letech věku dítěte. Obě rodiny byly a jsou se svými dětmi v kontaktu, navštěvovaly je, braly si je domů na vánoce, prázdniny atd. Další děti (v obou rodinách byly další děti, starší i mladší) věděly, že mají ještě jednoho sourozence, braly to tak, jako že je na internátě.
Dnes jsou rodiče těch dětí důchodci a aniž by se vzájemně znali, mají shodný názor - ústav byl dobře, jen to mělo přijít dýl a postupně. S využitím dnešních možností denních či týdenních stacionářů. Uvádějí, že jejich dítě (dnes věk 45-50 let!) je v kolektivu podobně postižených lidí, žije si svým životem, je tam spokojené, své rodiče rádo vidí či navštíví, ale jeho život je prostě jinde. A je to tak dobře, protože jsou to sice nesvéprávní, ale dospělí lidé.
Zároveň mají rodiče klid v duši proto, že své další děti nezatížili povinností starat se o bezmocného sourozence. Sourozenec má možnost, ale ne nutnost.