"Může být vztahovačné "od přírody", mít strach, že není dost dobré takové, jaké je, a pak trne, kdykoli není doma pohoda, ztrácí jistotu, zpytuje svědomí... Rodiče to svým přístupem můžou buď vylepšovat, nebo zhoršovat."

U nás doma se rodiče zásadně "nehádali", s hlubokým opovržením v obličejích si své poznámky sdělovali šeptem, což považovali za "v tom případě si děti ničeho nevšimnou" (ale v tom permanentním dusnu a tiché domácnosti" se nedalo žít, o to horším, že jsem vlastně nevěděla, O CO jim teda jde). V principu šlo o to, že matka si kdysi dobrovolně vzala otce (tedy jaksi kopírovala neštastný život babičky, která převzala od své matky totéž...), a pak toho celý život litovala(je), navíc ji vytáčelo, že otci (schizoid, viz včerejší diskuse v Mezilidských vztazích) je to jedno. Vzpomínám, že jednou malinká jsem chtěla jít utěšit plačící maminku, ale ona mě s rozlíceným výrazem v očích od sebe odehnala tak surově a zle, že zcela dostála přístupu "Rodiče to svým přístupem můžou buď vylepšovat, nebo zhoršovat."

Když se u nás doma (s exem) hádky (které - jak jinak - začaly po porodu hyperaktivního dítěte, k čemuž se přidala moje nemoc a exovo odmítání podílet se aspoň elementárně na domácnosti - jakkoli to předtím normálně dělal sám od sebe - a péči o dítě) vystupňovaly, zvolila jsem raději rozvod, než abych tomu dál vystavovala vlastní dítě. I tak to bylo strašné období a dodneška mám obrovské výčitky, že jsem to "dopustila" a že jsem to nestopla dřív. (Zároveň mám ovšem výčitky, že jsem "neudržela rodinu", viz výše zmíněná diskuse o sebedůvěře.)