Moje kamarádka je až bláznivá svým smyslem pro pořádek. Je hezké mít naklizený byt, i já to mám ráda, ale v jejím případě už to je "úchylné". Bohužel je tím poznamenaná celá rodina. Já takhle sekýrovat mého manžela, tak by se mnou asi brzy vyběhnul. U nich doma se např. smí jíst pouze v kuchyni, a to ještě talíř dostanou na extra tácek, aby případné drobky padaly tam a ne na stůl. Jakmile je drobek někde jinde, hned nadává a musí si to okamžitě uklidit. Manžel se tomu směje, každopádně "poslouchá", děti jsou taky vycepované. Dokonce když je u nich babička a udělá něco, co se nesmí, hned je od dětí poučena, např. babi, seber ten drobek ... narovnej ten ubrus, nebo bude mamka nadávat. Přijde vám to normální? Ale co mi je líto jejich dětí, že se např. ve školce, ve škole, nesmí ušpinit. Jakmile třeba přijdou domů a mají špinavé oblečení, hned je oheň na střeše. Takže v reálu to vypadá tak, že třeba syn /8/ je vystresovaný, že si v jídleně ušpinil tričko. Ví totiž, že mamka bude nadávat. Taky mám děti, snažím se je vést k určité disciplíně, ale rozhodně po nich nevyžaduji takovéhle věci. Když se náš syn někde ušpiní, tak to neřeším, je to kluk a máme pračku. Samozřejmě pokud by se zmastil jako čuně, tak to okomentuju, ale on rozhodně nebude mít dopředu hrůzu z toho, až se setkáme.
Myslíte, že je tohle normální? Prý to je pro její děti dobré, že jim to něco dá. No, já nevím, já si tak říkala, jestli to spíš na nich nemůže zanechat něco jinačího, než že budou extra pořádné. Ale třeba se pletu.