Přidat odpověď
Kdesi jsem na tohle téma četla povídání od psychologa, kde tvrdil, že malé děti jsou středem svého světa, vnímají svět jako soubor jevů/událostí, které se dějí pro ně; postupně se od toho oprošťují, ale trvá to někde k šestému roku (pokud si dobře pamatuju), nazýval to jakousi "magickou fází", mám dojem. Malé děti jsou (a mláďata ostatně jsou na to zařízená obecně) vybaveny všemi prostředky, aby tím "svým" světem opravdu "manipulovaly" - kvůli zajištění přežití. Postupně se od tohoto "sobeckého" vidění oprošťují, s tím, jak se osamostatňují.
Druhou stranou mince "všecko se děje K VůLI mně" je pak stejně samozřejmé vztahování kalamit v okolí na sebe.
U starších dětí je to potom jinak, ale tenhle pocit může přetrvávat a dítě si k tomu pocitu domýšlí "racionální důvody" - "kdybych nezlobila a nenosila špatné známky, maminka by se usmívala a tatínek by ji nepřestal mít rád a nenašel by si jinou paní...", třeba.
Proto je velice důležité dětem říkat a dávat najevo, že na konfliktech rodičů nemají vinu; protože pro ně je to "přirozené vysvětlení", někdy podpořené drobnými poznámkami, pro nás okrajovými, které si dítě vykládá v souladu se svým vnímáním světa...
A IMHO to, že většinou píšete, že jste to takhle neprožívali, je proto, že si z tak raného dětství mnohé vzorce myšlení už prostě nepamatujeme a později je to jinak.
(Doufám, že jsem to moc nezmotala; ale význam článku toho psychologa byl zhruba tenhle.)
Předchozí