hm, já jsem právě ten "děsič" - se vyděsím u každý blbosti a dítko seřvu hlavně za to že jsem se lekla :-( jako reakce je to napytel, to uznávám, ale změnit to moc neumím. PRostě nejdřív si musím ulevit od stresu a až pak ošetřuji a lituji.
Manžel je na tohle kliďas a praktik. Ale nemoci dětí ho "bolí" taky dost.

Jinak zlomené ručky je mi líto, ať ho to moc nebolí... a brzo mu otrne - je neuvěřitelné jak i s tím "klepetem" se dokážou malé děti rychle sžít - synek taky měl před půl rokem a ani na to zlomení nepotřeboval trampolínu, stačily 3 schody, stála jsem přímo vedle něho a stejně jsem ho nedokázala zachytit :-(