Stáňo, jsem na tom hodne podobně jako ty. Taky mě čekají státnice v září a stejně jako ty k nim nemůžu najít sílu, prostě mi nějak najednou došla šťáva a to jsem celé tři roky proplouvala s úsměvem a průměrem 1.2. Ještě nedávno jsem byla rozhodnutá pro navazující, teď už asi ne. Já jsem začala studovat s jedním dítkem a končím se dvěma a musím říct, že studovat s jedním nebo dvěma dětma je obrovský rozdíl. Pamatuju si večery, kdy jsme se učila do tří do rána a říkala jsem si, ještě ať malý chvíli spí, ještě alespoň chvilku, ať ještě nemusím kojit. Rána kdy člověk vstává k dětem po dvou hodinách spánku. Studium mě první dva roky naplňovalo, teď už se nutím. Ale zpětně bych do toho už znova nešla,při sebelepší organizaci člověk šidí děti, vztah, domácnost. Možná je to jen tím, že jsem ve všem perfekcionista. Nevím jak ostatní maminky,ale připadá mi, že co studuji nějak mi děti proplouvají mezi prsty, nedávám jim, co bych mohla a vyčítám si to. Na poslední roky mám minimum vzpomínek. Nevím,ale myslím, že až na výjimky v období zkoušek musí člověk opravdu hodně šprtat, mimo zkouškové jsou semestrální práce, člověk dohání resty doma. Upřímně já tedy neznám nikoho, kdo by dal zkoušku z fleku nebo se na ní učil dvě hodiny, to jsou opravdu výjimky. Jinak si myslím, že v případě pisatelky se škola, rodina, práce a ještě kurz angličtiny zvládnout reálně nedá...alespoň ne tak, aby vše dělala alespoń trochu kvalitně. Obzvláště bez podpory zaměstnavatele - studijní volna, uvolňování z práce atd.