Můj muž dlouho nevěřil, že já bych něco takového mohla mít. Taky se snažil vše tutlat pod pokličkou, aby se nevědělo, že jsem "blázen".
Prostě stará škola, no.
Až když ho začali upozorňovat jiní lidé (sousedi, moje setra...)co že to se mnou je-asi se báli zeptat přímo mě-tak mu doklaplo, že tedy asi fakt nepřeháním, a první jeho reakce byla zajistit domácnost a děti, abych nikomu neublížila, když jsem ten magor.
No,v tu chvíli byl myslím největší magor on.
Ale jo, časem zjistil, že nikomu nejsem nebezpečná, jen max. sobě, a že spíš než distanc ode mě mi pomůže pochopení podpora.
Hodně se za ty tři roky změnil. Jeho ego muselo ustoupit a začal mě brát vážně, být laskavý, ohleduplná.

Sice mu občas dojde trpělivost, protože nás fakticky sám živí, z nedostatku financí je nervozní. Ale já nejsem náročná a snažím se být milá, a aspoň v domácnosti dělat vše co mám, aby se rád vracel domů, kde to voní a je tam příjemná žena.... Ráda bych pracovala víc, a vydělávala, ale jednak ještě není tolik sil, a hlavně není pro mě práce.
Tohle mě teď frustruje nejvíce. Svou práci jsem ztratila a zůstala bez prostředků. To taky přispělo k mému zhroucení.

tenkrát mi muž říkal-co blbneš, dyť se nic neděje, najdeš si jinou práci...ale to netušil, jak je to vlastně nemožné. je to už rok, co hledám, a marně. Už to leze na mozek všem. Někdy bych se odstěhovala pryč a šla vydělávat do ciziny. Nebo aspoň do Prahy.