Míšo, možná se to dá ovládnout ještě v době, kdy do toho člověk zcela nespadl. Já myslím, že se každý zpočátku snaží silou vůle bojovat. Že nikdo do deprese nepadá rád a dobrovolně, fakt není o co stát.
Ale pak je bod, ze kterého už není návratu jen vlastním rozhodnutím.
Jak hluboká jáma, Spadneš do ní, a snažíš se vyšplhat. Několikrát, Vylezeš do půlky a spadneš, pořád, dokola, tak dlouho, dokud nedostaneš do ruky provaz, kterého se dá držet a pomalu lézt nahoru.
Ten provaz nejsou ani děti, ani rodina, přátelé, okolí...to čeká nahoře, jako odměna, jako motivace, za kterou polezu s pomocí toho provazu.

Ten provaz, to je léčba. Farmakoterapie, psychoterapie.
Bez ní od určité fáze prostě zůstaneš ležet na dně té jámy...