Máte pravdu, je to vlastně logický... Tělo funguje dokud "musí" a nemůže si dovolit vypnout. šupka přijde až největší stres opadne... :(
Samozřejmě můj zážitek z prvního porodu byl strašnej a silnej, nicméně jsem se prala "hlavou", že musím jít dál a že to stejně nevrátím.. Tak nějak jsem si logicky vysvětlovala jak se s tím poprat a co mám dělat.. Stejně mě to dohnalo, ale až po dvou těhotenstvích plných strachu z každé kapky krve či půl dne bez pohybu mimča v břichu... Pak hormony zapracují, matka kmitá a lítá kolem dětí... Do toho jsme stavěli barák, nebylo toho zrovna málo. Já se furt držela a držela.. A pak jsem zjistila, že spím i ve stoje, jak se mi motá hlava, celá se třesu.. Vyhodnotila jsem to jako nějakou chorobu.. :( Začla kolečka lékařů, však to určitě znáte. A skončila jsem nakonec u toho, že mě klouby, svaly a všechno bolí právě od stresu a skryté depky, která se mi rozjížděla pak už s rychlostí blesku. :( Denně jsem doma brečela už jen kvůli tomu, že je ráno a MUSIM vstat, abych zajistila děti. V noci jsem nespala ač jsem padala na hubu, protože jsem se bála ztráty kontroly nad dětma. Když usnu, třeba se něco stane... :( Začla jsem řešit nemoci blízkých a zabírala si osudy v podstatě cizích lidí.. Zkrátka na palici, měla jsem nechuť sama k sobě a už se mi o tom nechtělo mlčet ani mluvit... Takže nebylo úniku, nemít děti tak si to vážně hodím. Myslím, že jsem poznala tu opravdovou depresi, o které tu všichni mluvíme. A opravdu to nikomu nevysvětlíte CO VÁM SAKRA JE když se vám nic hrozného neděje!!! Nee, jen vám umírá duše