Co se partnera týče, taky muž nechápal co blbnu.
Až když bylo opravdu zle, tak byl nucen to vzít, co mu zbývalo, najednou viděl, že si to jen tak nevymýšlím. Ale i te´d ještě slyším často poznámky na to, že "nechci" najít pořádnou práci, že nic nedělám, že se málo snažím.
Zrovna teď už dva dny ležím v posteli. Muž je pryč, jedno dítě na táboře, druhé už samostatné. Takže mu jen udělám jednoduché jídlo, a zase zalehnu.Dnes se muž vrátí, to budu z postele venku a tvářit se O.K.
To fakt nevím, jestli zvládnu, jsem nějaká zpomalená, asi bych se měla projít ven.Ať se vzpamatuji. Mám ještě nějakou práci dodělat na PC a zítra to vzít do práce a tvářit se happy.
Dokud to ještě jde, tak je to dobrý. Horší bude, až to jednou nepůjde. Zajímalo by mě k čemu jsou ta AD, když se cítím takhle?

Možná to funguje na principu toho, že nemám ani energii se zabít.