Jestli ono to není spíš vyhoření než deprese (ono se to tedy bohužel navzájem nevylučuje).

Ale jedním ze zásadních rozdílů mezi vyhořením a depresím je právě vůle - při vyhoření funguje v zásadě normálně. Strašně se vám do něčeho nechce, cítíte se unavení, máte pocit marnosti, ale vůlí se to dá překonat.

O depresi já říkám, že je to takový mentální AIDS: Zatímco virus HIV napadá imunitní systém, takže se člověk nemůže bránit běžným nemocem, deprese napadá jako jedno z prvních vaši vůli. Do určité míry se to sice ještě dá překonat, ale od určitého okamžiku už ne. Vy si rozumově sice řeknete - měl/a bych vstát a tamto udělat. Ale okamžitě se ozve „čertík“: A proč vlastně? Vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží. Nikomu nezáleží na mně. Stejně to udělám špatně. Stejně to nezvládnu... atd. A pak se člověk třeba propadne do stavu, kdy už nemyslí vůbec na nic. Dokáže si jen lehnout a schoulit se do sebe - fyzicky i duševně, a alespoň si v sobě udělat takový malý pelíšek, kde snad se mu podaří dosáhnot jakéhos-takéhos rovnovážného stavu a nějak to přestát... a pak jsou stavy, kdy na vás volají „hlasy ze záhrobí“ a lákají vás k sobě. To není, že by se člověk chtěl zabít. Nebo si říkal, bude lepší se zabít než takhle trpět. To je skutečně jakési podvědomé nutkání. Něco tam člověka vábí a ono to vypadá strašně atraktivně. Kdo to nezažil, si to asi dost těžko představí. Je to, jako by vám někdo nabízel nějaký super drahý exotický zájezd all-inclusive... to je nejhorší - se těm hlasům ubránit. Je dobré mít pro takovou příležitost u sebe vždy třeba fotografie dětí, rodičů (pokud žijí) apod...