Můžeš mu/jí zavolat. A říct, že je Ti blbě. A on/ona si s Tebou povídá. Poslouchá Tě.

Já znám, jak je snad patrné, všechny fáze deprese z vlastní zkušenosti, takže vím, jak jsou někdy ty úplně nejjednodušší věci těžké. Ale člověk musí neustále trénovat. Doporučuju film:

http://www.csfd.cz/film/12276-a-co-bob/

Sice to není vyloženě o depresi, ale to nevadí. Sám film člověk pozitivní naladí a navíc si z toho odnese "dětské krůčky". Tak to totiž. Spadneme, vstaneme, a znovu ťapkáme vpřed. Někdy máme pocit, že už to dál nejde, ale nějak to překonáme, a jdeme dál. Deprese je pro spoustu z nás partner na celý život. Na rozdíl od životního partnera bohužel docela věrný a stálý. Tak je třeba si na něj zvyknout. Naučit se s ním žít. Naučit se s ním komunikovat. Poznat, kdy nás chce zase dostat a zkusit to s ním nějak zaválet. Naučit se poznat, co mu "chutná" a co ne. A to, co mu chutná, mu nedopřávat a naopak dělat to, co mu nechutná. Já vím, že je to fuška a samotnému mi to vždycky nejde. Znám ty chvilky. Já mám prakticky dokonalou metodu, jak se udržet mimo depresi po hodně dlouhou dobu. Mám metodu, jak se dostat ze začínající deprese - dýchaní, meditace - a stejně mě deprese občas zaskočí a než se vzpamatuju, jsem ve stavu, kdy sice naprosto přesně vím, co bych měl udělat, ale prostě už se mi nechce. Připadá mi, že nemá cenu se snažit. Že to dá moc práce a nic z toho není. Že je lepší jenom tak ležet a vegetovat. No tak ležím, a vegetuju. A ono to pak přejde. A to taky poznám - kdy to vyležím, a kdy mě začnou napadat nebezpečné myšlenky. Když mám pocit, že bych mohl nebezpečným myšlenkám pomoci, volám. A třeba za někým jedu, abych v té krizi nebyl sám (protože žiju sám). Jo, opravdu se toho dá hodně naučit...