Podle mě to není to samé, i když se to vzájemně může propojovat. Já to měla depresi spojenou právě se strachem a úzkostí, že se někomu z nás něco stane, že nebudem šťastni.. Nejvíc do depky mě dohání to, že nebudu třeba schopná se o děti postarat, protože na mě hodně psychicky "visí"... berou mě jako vzor, pro tu větší cácorku jsem nej na světě, často mi to říká. Děsí mě představa, kdybych tu pro ni nebyla.. Nebojím se o sebe kvůli sobě, ale hlavně kvůli nim.
Syndrom vyhoření mě občas postihne, ale tomu říkám taková "minidepka", kdy člověk nemá do něčeho chuť nebo ten správný elán. Deprese je něco jiného a daleko méně zvládatelného. Z části je to chemie, bez léků už se to nezvládne ať má člověk sebevětší vůli. Kdybych to tak neoddalovala a neříkala si jak jsem silná tak bych nemusela spadnout tak hluboko jak jsem spadla. Mohla jsem se ušetřit opravdu hnusných stavů..