Co je to za blbost, že budeš bojovat bez nich? Jak často chodíš k psychiatrovi? Léky by Ti měly vždy vystačit do příští návštěvy. AD se nemohou jenom tak vysadit. To je pak celá léčba na kočku.
Jinak Welbutrin je fajn, ale má vedlejší účinek, že právě může podněcovat stavy úzkosti. Já jsem ho kvůlit tomu musel přestat brát, přestože mě jinak dokázal skvěle nakopnout.

Jinak ještě ke kamarádovi - když je fajn a trošku už se v tom vyzná (musíš ho proškolit :o)), tak dokáže z nastupující deprese vytáhnout. Protože vám pomůže odpoutat pozornost od sebe, pomůže vám rozptýlit některé ty obsedantní obavy apod. On se totiž do deprese člověk opravdu často uvrtá vlastním přičiněním. Známe to, že? :o) Deprese se ozve, a nám se zdá hned všechno špatně. A začnou ty obavy. Jestli budu mít dost peněz, jestli budu zvládat svou práci, jestli se dokážu postarat o děti atd... pak přijde třeba sebeobviňování, co všechno jsem v životě podělal/a, jak by mohlo být všechno jinak, kdybych tenkrát... vedle toho obviňování „světa“, který je tak hnusný, nechápe mě, ubližuje mi atd... kamarád vám třeba řekne: Neboj, když nebudou peníze, práce, něco vymyslíme, o děti se staráš skvěle, tehdy to přece vůbec nebyla tvoje vina apod... a když se trošku snažíte spolupracovat, tak to pokřivené, černé vnímání reality se maličko posune, že už není černé ale dejme tomu tmavě šedé, a to je dobrý začátek :o)
Bohužel je to tak, že deprese je práce na plný úvazek (takže člověk má vlastně hnedle dvě až tři zaměstnání - když započteme ještě domácnost a děti :o)). Proto je naprosto zásadní rozhodnutí: Tak jo, mám deprese, ale přece se z toho neposeru :o) Je třeba dodávat si pozitivní impulsy, jak to jen jde. Čímkoliv si můžete udělat radost, tak to bez váhání udělejte.
Mimo jiné jsou takové dva krajní stavy, které člověku dopomáhají k depresi: buď že je příliš velký sobec nebo je velmi málo sobec. To je třeba, aby si člověk sám se sebou vyřešil. Dokonce, byť to zní paradoxně, se může člověk nacházet v obou stavech současně. Má-li člověk rodinu, není to nic neobvyklého. Člověk prostě myslí na rodinu, a zanedbává sám sebe. Nic si sám pro sebe nekoupí, zanedbává odpočinek, své koníčky a záliby atd. Ovšem vedle toho očekává určitou odezvu od té rodiny. Od partnera, od dětí... a když ta odezva není taková, jak by si přál, přichází frustrace, k tomu únava a nespokojenost (protože si nic nedopřeje a neodpočívá)... a už je to tu... Takže je třeba uvést tyto dva stavy do rovnováhy - v rozumné míře si dopřávat a v té druhé věci mít na paměti, že, jak praví Buddha, je zdrojem utrpení touha. Takže se naučíme nemít přehnaná očekávání a snažíme se být vděčni za to, co máme. Protože většinou toho máme dost. Akortá už to dost často považujeme za samozřejmost a nevážíme si toho. :o)

Moje osobní zkušenost: Když se se mnou rozešla žena a vykopla mě z baráku, tak jsem zjistil, že se nedokážu sám vůbec zabavit, mít z něčeho radost. Fakt jsem před tím myslel jenom na rodinu a mým hlavním zdrojem radosti byl čas stráveny s rodinou. Když jsem mohl třeba pozorovat, jak jsou děti šťastné. Nebo jsme se jeli se ženou projet na motorkách, to je jedna z posledních hezkých vzpomínek, udělali jsme si fajn výlet, a pak jsme jeli přes jednu dědinu, a tam byla jakási hasičská zábava, tak jsme zastavili, koupili si tam nějaká grilovaná masa a klobásy, kofolu, seděli pod stromem, a byla náramná pohoda. A najednou jsem byl sám, a pokud sem neměl práci, nevěděl jsem, co s časem. Koukal jsem na filmy, ale to ke štěstí nějak moc nestačí. Tak jsem si koupil kytaru. Neměl jsem kytaru od doby, kdy mi děti obě moje kytary rozbily. To už bylo deset let. No a když přišla a já poprvé praštil do strun, tak jsem si řek: Sakra, jak jsem mohl tak dlouho vydržet bez kytary? No a tak jsem se začal postupně učit dělat si zas radost sám sobě. Teď jsem si v novém domě nechal instalovat nový záchod, sám jsem si to hezky obložil a vydláždil (jako vybral jsem si hezkou dlažbu a obkladačky, moje práce už tak 100% není :o)) a mám z toho radost. Kachličky jsou bílé a oranžové, působí to velmi vesele...

...což mě přivádí k další myšlence - rozhlédněte se po svém bytě. Jak na vás působí? Není moc ponurý? Nebo moc fádní? Nedal by se něčím osvěžit, prozářit? Veselejší, teplejší natěr na stěnu? Jiný koberec? Nějaký optimistický obrázek? Co kytky? Proto i to na člověka hodně působí, aniž by si to sám uvědomoval. Kór, pokud třeba bydlí na sídlišti. Klasické panelákové sídliště má děsně skličující účinek. To já mám výhodu, že se podívám z okna a vidím naše krásné zelené valašské kopce... takže pokud okolí vašeho bydliště není zrovna povznášející, je třeba se věnovat interiéru :o) Pozor na studené a tmavé barvy. Ze studených barev ještě tak sytě modrá, pokud je v kombinaci s nějakou teplou - žlutou nebo oranžovou. Ale modrou s bílou nebrat. Oranžová, žlutá, cihlová, světlý nebo zlatý okr... to jsou ty správné barvy... pozor na červenou.... také se podívejte, jaké linie převládají - vodorovné mají uklidňující charakter, svislé povzbuzují, pozor na diagonály, mohou působit dynamicky, ale současně vnášet do duše chaos a neklid, stejně vodorovné o nestejné výšce (když je např. každý kus nábytku jinak vysoký)... pak jsou další elementy jako rytmus atd.. je to docela věda. V současnosti je třeba hrozně moderní takový ten hrozně hranaty nábytek (jako tady: http://www.kuchynske-studio-ave.cz/graficke-navrhy.asp?sm=19 - to je přímo odstrašující příklad - studené, bez života. Jako ve špitále), tak na ten taky pozor, dost často působí takový byt velice stroze a neútulně. Mně osobně se to nelíbí a do bytu bych si to nedal. Můžete zkusit feng-šuej... :o)