Neskutečné smutné.

Před časem mě rozesmutnila a rozbrečela už jenom představa, že problémy, které mám, by mohla mít na svědomí tahle nemoc... že tu nechám takhle malinké děti, neuvidím je vyrůstat, nebudu jim oporou dalších dvacet, třicet let, jak bych měla... Byla to jen představa, vědět to jistě, tak nevím... to musí být mnohem, mnohem horší.

Asi bych to přijala s pokorou, ale zároveň bojovala, kdyby nade mnou doktoři zlomili hůl, zkusila bych nějakou alternativu, a hlavně si vážila každé minuty, kdy tady ještě můžu se svými blízkými být (což jsem si slíbila už při té představě, ale často na to zapomínám... )

Samovyšetření si nedělám. Spíš bych si řekla o ten UTZ. Ale stejně, ona se ta nemoc může vynořit kdekoliv jinde... a není divu, vždyť co dýcháme, co jíme, jak žijeme...

Tvé kamarádce a její rodině hodně sil a jeden velký zázrak