Terezo, prototže jste v podstatě vyrovnaní, a vyrovnanost prostě přitahuje - i labilní týpky, i někoho normálního, kdo jen třeba potřebuje momentálně "nabít". Těžko mě nabije někdo, kdo je slabší než já.

A ještě s těmi energetickými upíry - bývala jsem kdysi myslím dost dobrá "vrba" míněno dobrý a empatický posluchač a nalepilo se na mě v jednu chvíli víc týpků, co potřebovali psychicky "podržet", ale ne tak, jako občas potřebuje každý z nás, ale jako profesionální stěžovatelé - upíři.

Takže jsem změnila filozofii - pořád myslím umím být empatický posluchač, ale uvědomuju si, že tím, že někoho empaticky vyslechnu, mu vlastně dávám velký dar (protože mě to zas emočně vycucne) a už si vybírám lidi, kterým takový dar chci dát. A sama si také velmi vybírám, než na někoho vybalím své vlastní starosti, protože to vnímám i opačně - kdo je ochoten vyslechnout mě, dává takový dar mně. A beru jako samozřejmost, nikoli zradu, když mi to v té chvíli není schopen poskytnout, případně mi nastaví hranice. Nechtěla bych se stát pro někoho emocionálním upírem a mrzelo by mě, kdyby tomu tak bylo jen proto, že se ten člověk neuměl nebo bál včas ohradit.

Tím chci říct, že lidi schopné empaticky naslouchat bychom si měli hýčkat, nejlépe tím, že to po nich nebudeme chtít moc často a budeme jim to "vracet" až to budou potřebovat zase oni, a vlastně jim "nabíjet" baterku, kterou oni zas příště posvítí nám.

Z tohoto pohledu se jeví člověk, který to neustále jen vyžaduje a nic nedává, jako ten z té bajky, který si pod sebou uřezává větev. Protože když ze mě bude někdo pořád jen cucat, tak moje reakce bude taková, že ho buď odkážu do patřičných mezí, nebo, pokud to nebudu umět, tak před ním uteču - a on o tu svou vrbu přijde úplně. Takže i jemu stojí za to spíš se omezit, než nemít nic.