Ahoj Terezko :o)

A dyk já to tam dole v podstatě všechno píšu :o) A už hodně od začátku si dávám pozor na to, abych vždy nezapomněl uvést, že cokoliv uvádím, je jen „mustr“ - potenciální zdroj inspirace pro vlastní cestu. Ono nejen, že na každého funguje něco jiného, ale jednoho a téhož člověka také mohou působit různé věci v různý okamžik. Někdy je třeba dobře se vyspat, někdy je naopak třeba to se spánkem nepřehánět, protože spavost vede k ještě větší spavosti. Ale vždy je základem změna přístupu - ne, že MÁM NEMOC a NIC s tím nemůžu dělat. Možná nemůžu. Ale alespoň to zkusím. A na to jde pamatovat i v té nejtěžší depce, i když se to zdá být na nic. Já to znám moc dobře. Ležím v posteli. Mám depresi i panickou úzkost. A říkám si: Měl bych se rozmotat z toho klubíčka a lehnout si na záda a začít dýchat. Vím, že mi to pomůže. Ale stejně to neudělám. Už jsem za hranicí, už se mi nechce, i to převalení je moc velká práce. Navíc si říkám: tak co, rozdýchám to, rozpohybuju, začnu fungovat... a co z toho? Stejně můj život stojí za hovno a bude stát za hovno až do smrti. Tak začnu o tej sebevraždě uvažovat, a to si vzpomenu na kamaráda, jak jsem stál vedle jeho rakve a říkal si, jak ta rakev vypadá malá, když to byl chlap jak hora... a to už se mi nechce nějak do té bedny spěchat... tak na to raději myslet přestanu. A pak to bývá různé. Většinou nakonec usnu. Třeba v pravé poledne. No a když se probudím, bývá to lepší. Většinou. Úzkost jakž-tažk zvládám. Ta prostě je. Je to nepříjemné. Tuhle jsem se třeba nemohl ani napít. Potřeboval jsem zapít prášek, a jak jsem polkl, měl jsem pocit, jakoby mi někdo vrazil do břicha kudlu. Tak jsem si zase musel lehnout, chvilku to rozdýchávat... no pak už to šlo... ale obvykle takový úzkostný stav přetrvává dva až tři dny. Ráno je to horší, k večeru to obvykle trošku poleví...