...ale zatím neumím moc aplikovat...

...depresi, či minimálně apatii, u mě způsobuje změna tempa. Nahoru i dolů. Abych byl konkrétní: mám třeba zakázku. Tak na ni pracuju. To je fajn. Ale musím držet plynulé tempo,jako při vytrvalostním běhu, ale bez toho finiše na závěr. Protože když tam ten finiš je, tak v okamžiku, kdy mám možnost odpočívat, se dostaví únava, a já obvykle neodolám tomu pokušení zahálet, když mám tu možnost. A to je chyba. To hned nějaká, alespoň menší, deprese ohlásí. Je to podobné, jak dávali kdysi ještě za totáče takový seriál o horolezcích, Jacksonina cesta se to jmenovalo. Oni už tam toho měli nahoře plný brejle a chtěli se jen nějak dostat dolů, a vždycky, když byl některý z nich v krizi, tak mu říkali: nesmíš usnout. A furt jít. Protože jak se zastavíš, tak už se nerozejdeš. Takže pořád udržovat mírné tempo, pořád být lehce ve střehu. Na tom ale ještě musím zapracovat, protože jsem v zásadě hrozný lenoch :o)))