já se po zkušenosti s najmladším rozhodně neodvažuju soudit něčí výchovu, jen i na něm vidím, že se nesmí jednat bez přemýšlení, naopak, čím je dítě náročnější na výchovu, tím víc se o ní musí přemýšlet, tím víc je potřeba se snažit vcítit se do myšlení a toho prtěte, tím víc je potřeba mít někoho, kdo rodiče na chvilku vystřídá (třeba druhý rodič nebo jako u nás starší bráchové, nakonec i školka), a pak je to o tom, že se to musí vydržet apořád se snažit, při vší té hrůze a bezradnosti se pořád snažit najít cestu a ona se jendou najde, věřím tomu, že jo, u nás to taky trvalo dlouho, babička s náma nebyla schopná a ochotná jít ani na nákup, ani na procházku, mrně se prostě chovalo neskutečně, doma i venku, ale zvládlo se to. Jen to chce té trpělivosti fakt moc, a důslednost, bez ní to nejde.
A taky si umět přiznat, že tato metoda nefunguje, zkusím jinou, úplně jinou, a nevracet se k něčemu, co se sice běžně používá, ale na toto děcko nefunguje.
Výchovat je někdy těžká, ale výsledek za to stojí, ne? :)