Maťo, u nás je to podle mě o tom, že dcera zkouší s námi cvičit. S tatínkem se cvičí líp, navíc on má fakt hodně měkký styl výchovy - spíš dědečkovský. Já z něj mám pocit, že se dceři hodně podbízí, bohužel ona toho zneužívá. Ne, že by uznala, vymrčela jsem si tohle, ok, rodiče jsou skvělí, dám pokoj. Ne, za chvíli je zase něco.

Až ve chvíli, kdy to po desáté přežene, bouchneme oba, razantně se jí postavíme, případně potrestáme, ona jako kdyby narazila na nějakou zeď, řekla si - ok, dál to nejde /hranice/ a najednou otočí a chová se slušně a je s ní pořízení.

Bohužel se takhle s mužem vztekám věčně, protože situace se opakují a on to prostě není ochoten emocionálně pobrat, co ona vlastně dělá, že to, že neví, jak by jí vyhověl ještě líp, se většinou obrátí proti nám horším chováním. Ne, ne a příště to udělá zase.

Paradoxně čím víc dostává dcera na výběr, čím víc se s ní člověk "patlá", tím je to horší.

Tuhle jsme byli na kolotočích, vybrala si krokodýla, bohužel na ten se už narvala starší holka s matkou /mimochodem na tu matku na kolotoči jsem taky šla do mdlob a holka byla osmiletá, čili mohla jít sama/ - no výsledek? nemohli jsme dceři vyhovět, udělala scénu - takže nám ruply nervy a šly jsme pryč.

Takže ono je sice hezký causa mističky, jenže ne vždy se dá dítěti ta správná mistička zabezpečit, protože to závisí i na jiných lidech.