Naprostý souhlas s Lindou. Někdy je opravdu nejlepší hned a jasně vymezit tu hranici. U nás to také funguje tak, že snaha najít problém (vyhovět nějakému vrtochu) paradoxně přináší kolotoč dalších a dalších pseudoproblémů. Vím naprosto přesně, jak by reagoval syn u situace na kolotoči.
"Já jsem chtěl na krokodýla... uáááááá"
"Bohužel je teď obsazený, tak počkáme na další kolo až se uvolní."
"Já jsem chtěl teď... uáááá."
"No já vím, je to smůla, mrzí Tě to, mě taky, ale můžeme počkat."
"Já nechci počkat... uáááá."
"Jestli se chceš svézt, máme dvě možnosti, půjdeš jinam nebo počkáme na volného krokodýla."
"já chci na krokodýla teď! teď teď!!!!"
atd. atd.....
i v případě, že lze okamžitě zařídit krokodýla, např. paní se rozmyslela a z kolotoče slezla, dítě se usměvavé sveze, následně sleze z kolotoče a spustí:
"já jsem chtěl na krododýla rovnou, proč ho ta paní obsadila?... uáááá"
"vždyť jsi se svezl, kde je problém?"
"ale já jsem tam chtěl jít rovnou... uáááá"

a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Ano, přiznávám, v této chvíli využívám pozice síly a obvykle zařvu: "a dost, uklidni se!" Na nic jiného, co by pomohlo jsem totiž ještě nepřišla.